Místo manželských krizí dnes lidé řeší starosti sami se sebou, říká psycholog
Profesní kariéru má neuvěřitelně dlouhých padesát let spojenou se Střediskem pro rodinu a mezilidské vztahy.
„Mé děti mi říkají, abych už přestal pracovat. Ale mě to ještě pořád baví. I přesto, že k nám nechodí lidé, aby říkali, vyfoťte si nás, my jsme ti ideální manželé, máme se dobře, jsme spokojení a šťastní,“ tvrdí psycholog Rostislav Nesnídal.
Jak vzpomínáte na začátky střediska?
Organizace funguje už od roku 1970, i když název měla původně jiný. Tehdy vznikla jako druhá manželská poradna v České republice. Od té doby prošla několika změnami, už o pět let později se začala podílet také na poradenství v oblasti náhradní rodinné péče, pak přibyla porozvodová terapie. Podíleli jsme se i na zplnoletňování mladistvých pro uzavření manželství. Dnešní název Středisko pro rodinu a mezilidské vztahy a Linka důvěry, obecně prospěšná společnost, je oficiálně zapsaný až po roce 1989.
Přivedla k vám změna režimu lidi s novými typy problémů?Kolik neplnoletých spěchalo za socialismu do manželství?
Připomeňme, že uzavírat manželství lze v naší republice od osmnácti let, ale ve výjimečných případech může soud mladší partnery zplnoletnit. A my jsme tehdy dělali ročně 200 párů z celého kraje. Většinou bylo důvodem těhotenství snoubenky. Když měla dívka šestnáct, sedmnáct let a mladík po vojně, přikláněli jsme se ke sňatku. Jenže pak došlo k tomu, že přicházeli i obráceně. Rarita byla sedmnáctiletý chlapec uzavírající manželství s šestatřicetiletou ženou, která s ním byla těhotná.
Ano. Zatímco za socialismu jsme se zabývali hlavně řešením manželských a předmanželských vztahů a oblastí náhradní rodinné péče, dneska přichází hodně lidí, kteří mají starosti sami se sebou. To přišlo jako něco nového – člověk třeba není úspěšný v zaměstnání, nemůže se prosadit mezi lidmi, má problémy v kontaktu s druhými, je uzavřený. A další věc – lidé jsou daleko otevřenější než dřív.
Znamená to, že se nebojí svěřit se se svým trápením odborníkům?
Můžeme to hodně zjednodušeně ukázat na počtu psychiatrů. Za komunismu se dali ambulantní psychiatři spočítat na prstech jedné ruky, byli pouze čtyři na celém Českobudějovicku. Dneska je jich šestnáct a nemají čas, nemohou vás vzít, mají narváno. Lidé se nestydí, že mají nějaké problémy a klidně s nimi jdou na trh. Když se ptám těch, kteří k nám přijdou poprvé, každý druhý navštěvuje psychiatra. A často jim právě psychiatr doporučí, aby šli k nám.
Celý text najdete zde:
Související články na portálu Šance dětem:
