Když dítě bolí záda…

Divíte se, proč začínám článek o bolestech zad u předškoláků a školáků lezením kojenců? Protože ne každý ví, že dostatečně dlouhé a „kvalitní“ lezení v kojeneckém a batolecím věku (můj nejstarší vnuk například lezl od osmi až do šestnácti měsíců, kdy k velké radosti prababiček, které naříkaly, že „neutekl roku“, začal „konečně“ chodit) je prevencí bolestí dětských zad ve věku pozdějším.

Musí dítě lézt? 

Když moje mladší dcera (dnes magistra fyzioterapie a máma tří dětí) před 38 lety měla začít lézt, jen se vytrvale usilovně plazila, a ještě jednu nožičku doslova tahala za sebou. Když jsem na to tehdy upozornila naši dětskou lékařku, moji starost ihned „odmávla“ jako zbytečnou: „Ale za hračkou se dostane, že ano.“ „To ano, ale divně, prostě neleze, jen se plazí.“ „To je jedno, hlavně že si poradí,“ usoudila lékařka a dodala, že zažila ve své dlouholeté praxi i děti, které za hračkou válely sudy. Moc mě ale neuklidnila, nedalo mi to spát, a nakonec jsem se s dcerkou dostala k fyzioterapeutce v podolském Ústavu pro matku a dítě, které se její plazení vůbec nelíbilo a začalo cvičení. Kýženého krásného lezení po kolínkách jsme nakonec docílili, ale trvalo to docela dlouho a byla to „dřina“. Na naši anabázi s lezením jsem si intenzivně vzpomněla o čtvrtstoletí později, když jsem četla v časopise Rodiče názor dvou neurologů z Mnichova, kteří uváděli, že ani dítě, které neleze, nic nepropáslo – že některé děti lezou, jiné se jen kloužou (například po zadečku) a další prostě vstanou a začnou chodit a že lezení není nezbytnou podmínkou zdravého vývoje.

Celý článek najdete zde: https://www.rodina.cz/clanek12566.htm