Jedináčkovství není hendikep, ale dětem chybí zkušenost rovnocenného. Buďte kamarádi, radí psycholožka

„Ta představa v zásadě přetrvává, ale jestli to je opravdu tak, to si netroufám tvrdit. Jedináčkovství ale není hendikep, který by měl poznamenat život jednotlivce,“ myslí si čtyřicet let praktikující klinická dětská psycholožka a profesorka etiky přednášející na Lékařské fakultě Ingrid Štrobachová. Podle ní je zkušenost jediného dítěte v rodině specifická a s tím je třeba pracovat. „Co nemůžu dát (jedináčkovi) jako dospělý, je sociální zkušenost rovnocenného člověka – člověka s podobnými zkušenostmi a nezkušenostmi. S tím, že podobně reaguje, nebo reaguje trošku jinak, a já to musím vyzkoušet. To si na tatínkovi nebo na mamince vyzkoušet nemůžu,“ vysvětluje Štrobachová. 

Na druhou stranu dodává, že rodič může jinak ovlivnit velmi mnoho – třeba tím, že pracuje sám na sobě. Dítěti řešícímu nějakou situaci například pomůže vědomí, že se já jako rodič umím postarat sám o sebe, myslí si Štrobachová. Pomoct můžu ale také tím, „že budu mít fůru koníčků, které malému dítěti potom zprostředkuju a se kterými se pak dostáváme společně do toho světa podobně, jako kdyby tam bylo více dětí, a vlastně se tak smazávají ony rozdíly. Budovat svoji osobnost, kterou můžu dítěti nabídnout. Jedináček to možná potřebuje více než nejedináček“.

Štrobachová zároveň upozorňuje, že jedináčkovi nemají rodiče nahrazovat kamaráda, ale opravdovým kamarádem být. Tedy nesnažit se bořit hierarchii vztahu mezi rodičem a dítětem, netvářit se jako vrstevník se stejnými zájmy, místo toho mu nabízet své a hledat, co máme rádi oba. Poslechněte si Houpačky o tom, jak vychovávat jedináčky, a myslete přitom na jednu z nejdůležitějších rad klinické psycholožky Ingrid Štrobachové: ze stereotypů o jedináčcích je třeba se nehroutit. „V mé ordinaci jsou ti, kteří ten stereotyp naopak dovedli do extrému, do toho potvrzení, abych tak řekla. Úzkostnost se na dítě převádí velice jednoduše.“