Individuální vzdělávání může změnit život k lepšímu

Některé školy bohužel svým přístupem vedou děti k nelásce k vědění, neučí je přemýšlet o světě a radovat se z poznatků, hrát si, rozvíjet své zájmy. K tomu přidejme přetěžování nevyužitelnými poznatky, vyžadování povinnosti „odsedět si to“ v lavicích bez odpovídajícího efektu, přičemž těžiště výuky bývá pak někdy stejně přenášeno na rodiče a domácí úkoly. 

V širší rodině máme chlapce, který postupně přestal být schopen dostavovat se do třídy. Na počátku byla dysortografie s ADHD, necitlivý přístup učitelky a vedení školy. I děti někdy umějí být kruté k tomu, kdo se liší. A tak pomalu vznikal problém: „Já tam nemůžu.“ „Já to nedokážu.“ I když se večer rozhodl, že půjde, ráno z něho vyšlo: „Já to fakt nedám, nejde to.“

Problém vygradoval v 5. ročníku. Blížil se 2. stupeň a možnost domácí výuky tehdy běžně neexistovala. Ze zákona se proto rodina na přelomu 5. a 6. třídy dostala do téměř kriminální situace. Následovalo přetahování, hra na kočku a myši. Státní kočka se projevovala jako přísný trestající školský bůh – nedojdeš-li do školy, budete všichni zavřeni. Každý někde jinde. Žák v ústavu, rodič ve vězení.

Celý článek naleznete zde: http://www.ucitelske-listy.cz/2019/01/karel-machala-individualni-vzdelavani.html