Děti truchlí jinak...

Míváme falešný pocit, že dítě a smrt jsou témata, která se nehodí spojovat. Co když se ale dítě ocitne v roli pozůstalého, v roli sirotka? Umíme mu opravdu porozumět? Umíme mu pomoci?

„Máma byla celá v černém, uplakaná,“ vzpomíná dvanáctiletý Lukáš. „Všichni říkali upřímnou soustrast a třásli rukou mamince, mně i tříleté sestře. Ani nevím, jestli tátu znali, ale podle těch zdrcených výrazů v obličeji jsme asi mnohem větší rodina, než jsem si původně myslel,“ dodává s lehkým nádechem ironie. Lukášova tříletá sestřička stála u květinových věnců a utrhávala gerberám okvětní lístky. Nějaká paní ji okřikla, že to nesmí dělat: „Tatínek tě pozoruje z nebíčka.“ Holčička začne hlasitě plakat. „Maminka se rozplakala ještě víc, slyším, jak lidi říkají ‚chudáci děti‘, a pak ‚chudák ženská, teď je na ně sama‘,“vzpomíná Lukáš. „Taky mi říkali: ‚Musíš teď mamince pomáhat‘ a ‚Nesmíš ji už zlobit, je toho na ni moc‘.“

S chlapcem jsem se sešla poprvé, když mu bylo šestnáct. Dostal se ke mně do psychoterapie po nezdařeném pokusu o sebevraždu. Poslouchám dál jeho příběh:

„Když táta umřel, nastalo peklo, mamka pořád brečela, ale časem začala hodně nadávat na tátu, jak nám to mohl udělat. Myslel jsem si, že za tu bouračku nemohl. Mamka ale řekla, že byla u nějaký paní s kyvadlem a ta jí řekla, že manžel měl podvědomé přání odejít z tohoto světa, a tak se mu to splnilo. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Řekl jsem si, že musím pomáhat a dobře se učit. Začal jsem nosit dobrý známky, ale moc mě nepochválila. Začal jsem školu fl ákat a hodně jsem se zhoršil, mamka zase brečela a řekla, že jí dělám starosti. ‚Ty mě utrápíš!‘ slýchával jsem.

Celé znění článku najdete na https://www.rodina.cz/clanek9184.htm