Byli prvními homosexuálními pěstouny v zemi. Do své péče si vzali děti s postižením

Jejich pěstouni však dělají vše pro to, aby byly jejich šance na zapojení do běžného života co nejlepší. Chlapci je vnímají jako své rodiče a i proto by si je chtěli partneři v budoucnu adoptovat, což v současnosti možné není. Přináší jim to v životě řadu komplikací a muži i chlapci žijí také v neustálé nejistotě.

Poznali se přes klasickou internetovou seznamku v sekci On hledá jeho. „Během prvních schůzek jsme si tak nějak padli do oka a teď jsme spolu čtrnáctý rok,” vzpomíná František. Sestěhovali se asi po dvou letech a deset let už žijí v registrovaném partnerství. „Tehdy jsem zavolal na Staromák a zjišťoval jsem volné termíny pro obřad. A když jsem se dozvěděl, že by to šlo 26. září, neváhal jsem. V ten den totiž máme oba dva narozeniny,” prozrazuje Vladimír. Měli pěkný obřad ve velké síni Staroměstské radnice s řadou svatebčanů. „A na hostinu jsme pak jeli tramvají,” dodává František. Období to ale nebylo jen pozitivní. Vladimírova rodina, na rozdíl od té Františkovy, jeho sexuální orientaci nepřijala. Svatby se proto neúčastnila.

Sám Vladimír vyrostl v dětském domově. Své biologické rodiče nikdy nepoznal. V šesti letech si ho vzala do péče pěstounka. Vnímal ji jako svou skutečnou matku, jejího biologického syna pak jako bratra. „Byla to silně katolická rodina z jižní Moravy. S registrovaným partnerstvím vůbec nesouhlasili,” načrtává Vladimír. „Když jsem jí o své orientaci řekl, což bylo právě v souvislosti s plánovaným sňatkem s Františkem, řekla mi, že to tušila, ale nemusel jsem to říkat nahlas.” Obával se to říct dříve - ze strachu, že by to nepřijala. Což se posléze potvrdilo. Vladimír se podle svých slov snažil situaci uklidnit a věřil, že dojde k pochopení. „Dovršil jsem to tím, že jsme si vzali děti. A to byl úplný konec. Rozvázali jsme veškeré styky,” říká posmutněle. „Před asi třemi lety mi řekla, že kdyby náhodou zemřela, nepřeje si, abych jí šel na pohřeb. Musím přiznat, že je hodně drsné tohle slyšet.” Vladimír si v návaznosti na to změnil příjmení na své rodné a rád by se pokusil v budoucnu najít svou biologickou rodinu.

Cesta k rodině

K rozhodnutí, že se pokusí získat do péče děti, se pár rozhodl asi rok po registraci. Vladimír připouští, že už od svého raného mládí cítil touhu po rodině, přestože tehdy vůbec netušil, jak a zda se mu to vůbec podaří. „Hodně jsme spolu o tom s Františkem mluvili. Vůbec jsme ale nevěděli, jak na to,” říká Vladimír. František dodává, že chtěli jít nejprve cestou adopce. „To nám ale tehdy na pražském magistrátu shodili ze stolu.” Registrovaní partneři totiž měli až do roku 2016, kdyna případu Petra Laněho Ústavní soud toto omezení zrušil, možnost adopce zákonem zapovězenou. Díky již zesnulé lesbické aktivistce Marcele Šulcové se ale pak dozvěděli o možnosti pěstounství, které taková zákonná omezení nemělo.

Vladimír, který se rozhodl stát pěstounem jako jednotlivec - v páru totiž v případě dvou mužů nebo žen žádat dohromady nelze - musel zajít na městský úřad, pod který svým bydlištěm spadal, a na OSPODu pak vyplnit žádost. „Ta je samozřejmě velmi podrobná, včetně uvedení očekávání a motivace. Přestože spolu s partnerem žádat nemůžete, je potřeba i jeho podpis, pokud spolu v domácnosti, kde by měly děti být, žijete,” vysvětluje procedury Vladimír. V žádosti pak také uvádí, jaké dítě by si vzali - zda může být s postižením nebo například jiného etnika.

Celý článek již bohužel není dostupný.