95 procent rodičů tresty nepřehání
PŘÍMO K VĚCI s Barborou Tachecí
- Když se vám třeba čtyřleté dítě vytrhne a vběhne do ulice - je efektivnější je plácnout přes zadek, nebo mu vysvětlovat, že to se nesmí?
Měla by to být kombinace obého (smích). Čtyřleté dítě už je schopné pojmout "nesmíš", ale na druhou stranu, když je to dítě impulzivní a někde zahlédne něco zajímavého, v tu chvíli nepřemýšlí o tom, kam vstupuje. A dospělý, který se lekne, ho nejspíš automaticky plácne na zadek, aby ho zastavil. Možná je to víc reflex než trest.
- Nevidíte tedy nic špatného na tom, občas dítěti jednu plácnout?
Ne. Ne. Asi mě někdo bude kamenovat, ale nevidím. Dokonce si myslím, že když v rámci takzvaného opakovaného pokoušení děti hledají, kam až mohou zajít, někdy i vyžadují fyzický signál, že to už přesahuje meze.
- Vzpomínám na to, jak jsem jako dítě při dlouhých proslovech dospělých o tom, co bych neměla, vypínala.
Jasný, jasný. To dělá občas každé dítě.
- V momentu, kdy se ani psychologové nejsou schopni dohodnout na tom, co fyzický trest dělá s dítětem,má smysl rozjíždět kampaň proti fyzickým trestům, a posléze dokonce chtít tento zákaz vtělit do zákona?
No to už tady jednou bylo, že. A nějak se to nepovedlo. Je trest a trest. Pokud jde o signál, že přestává legrace, není problém. Pokud jsou výsledkem modřiny a jde o týrání, pak to už není trest a na to už zákon máme.
- Zákon, o který usiluje zmocněnkyně pro lidská práva, půjde tedy úplně mimo?
Určitě půjde mimo skupinu rodičů, které by se měl zákaz fyzických trestů týkat. Ale není nic snazšího než kampaň otestovat a zjistit tak, koho vlastně zaujme a kdo si jí vůbec nevšimne. Ať svůj návrh zkusí paní zmocněnkyně jako sondu vyzkoušet v nějaké lokalitě a zjistí si, jak je to efektivní. Zcela jistě bych s tím nezačínala celoplošně, musí to vyjít na příliš velké peníze s příliš nejistým výsledkem.
- Slušní rodiče sami odhadnou, jak na své dítě jít, aby to bylo efektivní?
Jsem přesvědčena, že pokud má rodič rád své dítě - jakože 95 procent rodičů vychovává své dítě s respektem - tresty nepřehání. A samozřejmě, že vždy bude skupina lidí, kteří budou trestat dítě nad naše představy o přiměřeném trestu - i když třeba pro ně to vzhledem k prostředí, ve kterém sami vyrůstali, nic nepřiměřeného nebude. A pro takové lidi může být zákon dokonce nesrozumitelný, co vlastně se po nich chce, protože fyzický trest vždy patřil k jejich výchovným prostředkům. Zákon je na toto krátký, určitě by pomohla osvěta.
- Kam byste peníze na kampaň investovala vy?
Na posílení poraden pro nejisté rodiče. Nebo na sociální pracovníky, kteří by měli zmapované rodiny s nadměrnými tresty a těm rodinám by pomáhali učit se jiným způsobům výchovy.
- Jako matka tří dětí si dovedete představit, že by se vám stát montoval do výchovy?
To vážně ne. Mimochodem moje děti, když nedávno vzpomínaly, si vůbec neuměly vybavit, kdy dostaly ránu. Naposledy jsem svému synovi dala na zadek, když se ve dvou a půl letech pokadil do plenek. Od té doby to je v pořádku.
- Od té doby chodí na toaletu?
Ano, a ještě k tomu to učí své dítě (smích).
- Jak pozná psycholog, co je nadměrné bití?
Těžko. Při prvním kontaktu nepozná. Ale pokud s dítětem pracuje delší dobu a dítě mu věří, pak to řekne. A když má modřiny, je to jasné. Nebo vám řekne, že spadlo ze schodů, tak jako to dělá řada obětí domácího násilí.
- Proč to dítě dělá?
Bojí se. Že by z toho zase něco bylo. Když už je větší, stydí se za to, že žije v takovém prostředí.
- Takový stud je silnější než strach z dalšího bití?
Hraje tam roli obojí a pak taky fakt, že to dítě má své rodiče rádo a chrání je.
- Jak dlouho vydrží mít dítě rádo rodiče, kteří mu ubližují?
Často celý život. Podívejte se do dětských domovů - jsou plné dětí, které byly rodičům odebrány kvůli násilí, a když se jich zeptáte, co by chtěly, řeknou, že být s mámou a tátou. Biologické pouto nic nenahradí. Zažila jsem jednu ředitelku dětského domova, která - když děti chtěly k mámě - jim říkala: Já jsem teď vaše máma. A divila se, že ji ty holky opravdu nemají rády.
- Jak rozlišujete případy, kdy by dětem skutečně bylo lépe u svých rodičů byť za cenu nadměrných trestů?
Víte, nadměrné tresty většinou znamenají, že rodič to dítě nechce. Že ho ty děti zatěžují a obtěžují. Tam nejde jen o děti, ale i o rozklíčování motivace těch dospělých.
- Jsou však věci, které děti traumatizují daleko víc než fyzické tresty, a rodiče nelze nijak potrestat - psal o tom v MF DNES třeba Jeroným Klimeš. Jako příklad uvedl, když matka předává otci dítě tak, že ho vystrčí před barák samotné. To dítě je úplně bez sebe, klepe se a vy jste bezmocná.
A víte, co řeším já? Když ho matka před barák nevyšoupne, tak má na krku trestní oznámení, že dítě nebylo připraveno na styk s otcem. Když s dítětem půjde a dítě se jí bude věšet na krk, ona to nevydrží a dítě vezme zpátky domů - a opět má na krku pokutu, že neumožnila styk dítěte s otcem. Psychické týrání z obou stran.
- A vy nemůžete dělat nic.
Ne. Nemůžeme. Maximálně můžeme situaci popsat. V jednom z mých případů se to takto dělo, dítě vždy řeklo, já s tebou nechci jít, už se to táhne osm let. Další pokus je takzvaný asistovaný styk - máma dítě přivede, přijde otec - aniž se setkali, protože tam docházelo k největší eskalaci emocí. Dítě si s otcem hraje. Třeba teď jedno dítě namalovalo, jak rodič hoří v plamenech. A rodič řekl: To nejsem já, to jsi ty. Nevíme, co s tím.
- Člověk žasne, jak někoho tíží, že občas dá rodič dítěti na zadek, a chce proti tomu dělat kampaň a zákon - proč nenavrhují udělat zákon, že se k sobě rodiče musí chovat slušně?
Jo, ptám se stejně. Takových rodičů je relativně málo, ale ti by se měli povinně léčit nebo minimálně podstoupit párovou mediaci. A dokud se nedomluví oni, soudy ať nic neřeší. Protože soud nějak rozhodne, ale jejich spor pokračuje dál.
- Když jste takových případů svědkem, nemáte chuť dítě posadit do cukrárny a věnovat se jim?
To se děje... velmi často. Rodiče přijdou s tím, že vy jste dětská psycholožka, dělejte něco s naším Pepíkem, a předloží mi dítě. Jenže já chci primárně mluvit s rodiči, zmapovat si jejich postoj k dítěti, co od něj očekávají. Teprve pak pracuji s dítětem.
- Za jak dlouho poznáte, že dítě je psychicky týrané?
Tak obvykle po dvou až třech návštěvách lze mít podezření.
- Vidíte nějaký zřetelný důvod, proč samy děti jsou dnes agresivnější a brutálnější?
Obecně rozvolněná forma chování se na tom určitě podílí. Je akceptována vulgarita, která dřív akceptována nebyla. Pak určitě základní existenciální úzkost lidí, kteří děti vychovávají. Nemají čas mít děti rádi a děti nevědí, co se sebou. Nebo naopak děti, které jsou tak moc honěny k výkonu, že se v nich kumuluje napětí, které musí ventilovat. A často říkají: Musíš mít ostré lokty, jinak se nikam nedostaneš.
- A nemají pravdu?
Já nevím... Já opravdu nevím. Možná v některých oblastech ano. Ale jistě ne ve všech.
- Když jste zmínila rozvolněnou formu chování jako jeden z důvodů agresivity, jsme zpátky u těch pohlavků. Bojem proti pohlavkům podporujeme další růst dětské agrese?
V podstatě ano. Někdy se tomu dítěti musí říct dost. Spíš než pohlavek stačí drobné připomenutí - plácnutí přes zadeček, přes ruku.
- Dopustila jste se někdy nějakých přehmatů u vlastních dětí?
No jistě! (smích) Zpytovala jsem svědomí mnohokrát a soudím podle toho, jak se dnes už dospělé děti chovají i ke svým dětem, že přehmaty nebyly zásadního rázu. To by se mě asi neptaly: Mami, jak to mám udělat, mami, on má zase horečku, mami, mami... Teď máme čerstvá dvojčata a já nezvládnu neradit.
- Takže sama sobě nic nevyčítáte?
Už jsem si to odpustila.
- Jak moc ovlivňuje vaše práce váš život?
Já nevím... práce mě pořád hrozně baví, i když už jsem unavená. Ale třeba nečtu vůbec žádné romány, protože lidské životy kolem mě jsou barevnější, dobrodružnější a živější. Ale ty cizí životy už dokážu zamknout v pracovně, když odcházím domů. A mám takový obranný mechanismus, že si nepamatuji vůbec žádná jména lidí, jejichž životy plní můj život.
- Když jdete po ulici...
... to si všímám hodně! A když zahlédnu rodiče, který se hnusně chová k dítěti, říkám si dokola: nesmíš být ta bába z mlíkárny, která pořád někoho napomíná, protože ta máma tě stejně pošle někam. A když se neudržím, tak řeknu: Koukejte, to dítě vám to vrátí!
---
Václava Masáková Dětská psycholožka je ředitelkou pražské pedagogicko-psychologické poradny, která zajišťuje odbornou psychologickou a speciálně pedagogickou službu dětem a mládeži i jejich rodičům a učitelům na všech stupních škol od mateřských až po střední v několika obvodech Prahy. Působí jako lektorka odborných kurzů a výcvikových programů pro děti i rodiče, podílela se i na řadě projektů pro pedagogické pracovníky i pro dospívající.
Jejíma očima Mám důkaz, že dosud neexistující druh existuje: vtipná, smějící se, pochybující dětská psycholožka, která umí s přehledem říci to goldovské: Tak tohle nevím! A ráda si zapálí. Když mi říkala, že čtyřleté dítě je schopné chápat, co musí a nesmí, vznesla jsem zcela soukromý dotaz: Když sedmnáctileté dítě není schopno ani pod hrozbou finančních sankcí pochopit, že si má odnášet ze svého pokoje špinavé talíře, je to debil? "Jak už to mladí lidé v rozpuku sil bývají," smála se na celé kolo a dodala: "Vydržet, vydržet - takové je moje know-how." Když si sympatická dětská psycholožka při cestě domů v mém autě zapálila, už jsem to nevydržela a pozvala ji na kafe. S radostí přijala a pak pravila: "Teď mám ale krapet fofr, ozvěte se mi v létě." Jakého roku, už neřekla - spěchala na poštu.
Celé znění článku naleznete na: www.idnes.cz
