Problémy s chováním

Co je to problém s chováním a co je porucha chování?

Pojem „problémy s chováním“ zahrnuje široké spektrum potíží. Proto je třeba hned na počátku odlišit problémy s chováním dané momentální situací či vývojově a poruchy chování jako psychologickou či psychiatrickou diagnózu.

V prvním případě se jedná o problémy, které jsou charakteristické pro určitý věk (například vzdor proti autoritám v pubertě) nebo vznikají jako reakce na momentální situaci (konflikty mezi rodiči, kteří dítěti náhle věnují málo pozornosti, problémy ve škole a podobně).

Ve druhém případě mluvíme o lékařské diagnóze: jde o poruchu chování, která může zahrnovat vážné poruchy pozornosti, jež přerostou v dlouhodobé poruchy vztahů k ostatním lidem, k vrstevníkům, k rodině či k autoritám obecně nebo se s těmito poruchami kombinují. Poruchy chování bývají často provázeny výraznou agresivitou vůči zvířatům nebo lidem, destruktivním chováním vůči věcem (ničení, poškozování), krádežemi, lhaním a dalším rizikovým chováním. Tuto diagnózu stanovuje psycholog, pedopsychiatr či etoped (tedy speciální pedagog zaměřující se na poruchy chování a rizikové chování).

Existuje také diagnóza porucha opozičního vzdoru – vyskytuje se u dětí mezi šestým až dvanáctým rokem věku a znamená extrémní vzdorovitost vůči autoritám a odmítání spolupráce. Diagnostikovat tuto poruchu, která výrazně přesahuje běžné vývojové potíže, musí opět odborník.

Jak se projevují „běžné“, tedy vývojově či situačně podmíněné, problémy s chováním dítěte?

Nejčastějšími potížemi v chování jsou neposlouchání, odmlouvání a nerespektování autorit, které se mohou vyskytnout doma i ve škole. Ve školním prostředí pak mohou přerůstat v problémy v třídním kolektivu, v narušení vrstevnických vztahů či v šikanu.

Rodiče si často stěžují, že je jejich dítě neposlouchá, že musí vše opakovat desetkrát, a přesto si nemohou být jisti, zda dítě úkol vyplní (vynese koš, umyje nádobí, oblékne se, přestane bít či provokovat sourozence a podobně). Také učitelé popisují velmi často problémy s chováním jako nerespektování autority, příkazů, problémy s kázní. Ve škole to znamená odmlouvání, neposlouchání, stálé vyrušování a zlobení se spolužáky.

Čtěte také:

• Deprese u dětí
• Problémy s úzkostí a strachem
• Ztracené dítě: noční můra všech rodičů

↑ nahoru

Jak takové „běžné“ potíže s chováním řešit?

Pro rodinu i školu zde platí společná rada: Nastavte si jasná a srozumitelná pravidla a buďte důslední. Rodič si může s dítětem sednout a situaci probrat. Je dobré vyjasnit si, co jste ještě ochotni tolerovat a co již ne, a v klidu to dítěti vysvětlit.

Společně si vytvořte rodinná pravidla (to znamená, že pravidla nediktuje pouze dospělý). Klidně si je můžete i sepsat, podepsat a třeba vyvěsit na lednici. Každý v nich bude mít svá práva i povinnosti. Například je jasně dané to, kdy se píšou úkoly, jak dítě pomáhá s domácími pracemi a kolik času může strávit na počítači. Domluveno je i to, jaké výhody bude mít, když bude pravidla dodržovat – například ho rodič vezme po úspěšném týdnu do kina či na pizzu. Zároveň se vymyslí sankce pro případ, že pravidla někdo nedodrží. Takové důsledky může dítě vymyslet samo a ví o nich dopředu.

V nepříjemné situaci porušení pravidel pak rodič není ten, kdo trestá, neboť dítě samo vědělo, co přijde, když pravidla nedodrží, mohlo se rozhodnout, zda pravidla dodrží, a toto je logický důsledek jeho chování, ne rodičovská „pomsta“. Rodič takto předává dítěti zodpovědnost a nakládá s ním spravedlivě. Je však důležité být zejména v počátku opravdu důsledný. Dítě si prostřednictvím pravidel může uvědomit, že i rodič má svá práva a potřeby. Pravidly stanovujeme chování dítěte jasné hranice, mantinely.

O nevhodném chování je možné si též promluvit, nejlépe ale v klidu („po vychladnutí“) a v soukromí, dítě u toho respektovat, neponížit. Nerozebírat situaci před ostatními (jednak se dítě často stydí, jednak si některý afekt nemusí pamatovat, jednak minulost nelze vzít zpět) a mluvit o svých pocitech dospělého, pokud se děje něco nepříjemného (namísto „ty mě štveš“ nebo „ty jsi takový a takový“  můžeme říci „já se cítím naštvaný“,„to se mne opravdu dotklo“, „to se mi nelíbí“).

Pro dítě je důležitý osobní vztah. Cítí-li autoritu a to, že ho má dospělý rád, dokáže se podřídit a dané hranice respektovat. Každý z nás potřebuje chválit a podporovat. Pochvala funguje lépe než tlak. Mocným lékem je také společně strávený čas u nějaké – oběma stranám příjemné – činnosti.

Pravidla i rozbor situace mohou realizovat rodiče sami nebo se obrátit o pomoc na školního psychologa ve škole, na pedagogicko-psychologickou poradnu (PPP) nebo na středisko výchovné péče (SVP), kde se na problémy s chováním přímo zaměřují a mohou rodiči nabídnout také psychologické vyšetření a specializovanou péči (například rodinnou terapii, docházení dítěte do skupiny dětí s podobnými potížemi, zprostředkování dohody se školou a podobně).

Jak postupovat v případě diagnostikované poruchy chování?

V případě poruchy chování (někdy tak psychologové označují i poruchu pozornosti s hyperaktivitou, zde se však jedná skutečně o narušení vztahů k okolí) platí předchozí text o pravidlech a stanovení hranic dvojnásobně. Zároveň však je třeba s dítětem odborně pracovat, léčit jej, aby se u něj nerozvinulo rizikové chování (agresivita, užívání návykových látek a podobně). Je vhodné dlouhodobě spolupracovat se školním psychologem, s pedagogicko-psychologickou poradnou nebo se střediskem výchovné péče.

Často pomáhá specializované vyšetření dětským psychiatrem a nasazení vhodných léků. Přiměřeným přístupem se dá zabránit rozvoji rizikového chování v dospělosti.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Tipy na další související zdroje informací

Zaujalo vás toto téma? Máme pro vás tipy na další zdroje zajímavých informací z naší elektronické Odborné knihovny. Kromě knižních titulů vám nabízíme související výzkumy, legislativní dokumenty nebo audio- a videozáznamy z českých rádií a televizí. Jednoduše klikněte na knížku nebo záznam, který vás zaujal, a dozvíte se více. Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Literatura

• ROGGE, J. V. Děti potřebují hranice. Praha: Portál, 2009.
• ROGGE, J. V. Rodiče určují hranice. Praha: Portál, 2010.
• Web Národního pedagogického institutu "Zapojme všechny".

Audiozáznamy

• PhDr. David Čáp o potížích dětí s poruchou chování. Radio, ČRo Region - Karambol, 2012.
• Rizikové chování dětí základních a středních škol - Jiřina Faloutová. Radio, ČRo Regina - Třináctka, 2011.
• Syndrom rizikového chování v dospívání - MUDr. Pavel Kabíček. Radio, ČRo 2 Praha - Rodinný lékař, 2010.
• Agresivita a poruchy chování u dětí - MUDr. Eva Nosková. Radio, ČRo Hradec Králové - Radioporadna, 2009.
• Jak bojovat s agresivitou školáků? - Lenka Švarcová, Simona Šedá, Zdeněk Nešpor a Pavel Motyčka. Radio, ČRo 2 Praha - Káva o čtvrté, 2009.
• Bezpečnost dětí a odpovědnost pedagogů - Dana Kuchtová. Radio, ČRo 1 Radiožurnál - Vaše téma, 2007.
• Dítě a rodiče - PhDr. Alena Uváčiková. Radio, ČRo Regina - Třináctka, 2007.
• Proč jsou děti agresivní? - MUDr. František Koukolík. Radio, ČRo Rozhovory Ivo Budila, 2007.
• Problémoví předškoláci. Radio, ČRo 2 Praha - Váš příběh, 2006.

Videozáznamy

• Jak na dítě s ADHD. Videozáznam, Nadace Sirius, 2013.
• Anketa mezi psychology k problematice dědičnosti chování a vlivu výchovy na dítě. Videozáznam, Nadace Sirius, 2012.
• Slušné chování dětí - Ladislav Špaček. TV, Česká televize - Sama doma, 2012.
• Zlobí, nebo má ADHD? TV, Česká televize - Rodina a já, 2011.
• Mám poruchu chování! TV, Česká televize - Rodina, škola a já, 2008.
• Dětský vzdor - PhDr. Ilona Špaňhelová. TV, Česká televize - Sama doma, 2008.
• Ve škole prudím, zuřím a škodím! TV, Česká televize - Rodina, škola a já, 2007.