Jak zvládnout druhou vlnu distanční výuky?

Autor/ka: PhDr. Václav Mertin
Datum publikace: 12. 01. 2021, Aktualizováno: 12. 03. 2021
Děti jsou opět doma. Na rodiny je to velký nápor. Na otázky, co se od jara změnilo a jak se s opětovnou situací dobře vypořádat, nám odpovídal psycholog pan doktor Václav Mertin.

Obsah článku:

Na jaře byla situace s uzavřením škol nová. Šlo o několik měsíců a panovalo přesvědčení, že drobná přestávka dětem neuškodí. Jak se na to díváme nyní, kdy máme situaci zpět? Jak konkrétně to vidíte vy?

Já to nevnímám jako příznivé. Sice nerozumím zdravotním hlediskům, ale z hlediska psychologického, pedagogického a možná i z hlediska sociologického to není šťastná varianta. Řada z nás byla naivní a věřili jsme, že v září se vše rozjede. Mnoho z nás si oddechlo, ale ono se to najednou vrátilo zpátky. A o to je to mnohem složitější – úplně pro všechny. Ono to možná vypadá, že o nic nejde. Někdo možná říká: „Přece byly prázdniny tak se na to všichni mohli připravit.“ Ale stejně nás to zaskočilo. Na některé věci je nesmírně složité se připravit. Nezačínáme znova. Ty jarní a letní měsíce jsou už určitá zkušenost, ale i výdej energie. Tohle není komfortní situace a člověka stojí mnohem větší úsilí, aby fungoval dobře. Musí dávat víc ze sebe, víc radosti, víc všeho. V tom vidím velké úskalí. Už to vidíme na řadě lidí. A nejde jenom o finanční stránku rodin, ale lidé už nemají sílu. Já to nechci zase nějak dramatizovat, prostě žijeme dál, tak jako se žilo i v jiných těžkých časech. Žijeme jinak a stojí víc práce a víc energie, abychom dokázali dál žít pěkně, slušně, a abychom dokázali mít dál radost ze života.

Jak zvládají děti neustále se měnící podmínky jako jsou roušky ve školách, distanční výuka, zákazy kroužků a dlouhodobá nejistota „co bude dál“?

Obrázek
unavený žák

Co dětem komplikuje život je právě ta nejistota. Ony jí naštěstí všechnu nevnímají. Když dítěti řekneme: „Teď se budou nosit roušky.“, dítě to přijme. Problém je spíš vtom, že na to děti zapomínají. Roušku cestou do školy ztratí. Děti už mají týden nosit roušky a pak se na vás dívají, jako kdyby to slyšely poprvé. Když za týden řeknete: „Teď se nebudou nosit“ zase si zvykne a přijme to. To není nic až ta hrozného. Opravdový problém je ona nejistota, která logicky pramení od rodičů. A ani ti za to nemůžou, protože opravdu nikdo neví, co bude. Přesto velká část dětské populace přijímá svět tak, jak jim ho ukazujeme. Na druhou stranu je ledacos slyšet z médií, takže děti mohou mít různé otázky. Určitě si všimnou i společenských přestupků různých lidí. Ne proto, že by to tak bedlivě sledovaly, ale proto, že jim to doma někdo řekne.

Děti určitě mrzí, že nemůžou na kroužky nebo vidět se s vrstevníky. V tom je mě osobně dětí líto, že se nemohou vídat s kamarády. Vrstevníci jsou zdrojem starostí, ale také zdrojem sounáležitosti. Už jen to, že jsou spolu ve třídě, i když spolu třeba někteří nekomunikují, ukazuje, že jsou spolu, někam společně patří. Vrstevnická skupina patří k normálnímu životu a o tohle děti přicházejí. 

Zkomplikovalo nošení roušek práci v hodinách?

Dětem určitě vadí i ono samotné nošení roušek. On to žádný komfort není. Ani komunikace není v pořádku, když nemůžete vidět celou mimiku. I když dobře slyšíme, tak se při běžném kontaktu díváme druhému i na pusu a pomáhá nám to v porozumění. Asi se stalo každému z nás, že někoho potkal a v roušce ho nepoznal. Už z tohoto hlediska je to jiná komunikace.

Nošení roušky můžeme přirovnat například k vytrhnutému zubu, který už sice nebolí, ale pořád máme takový divný pocit. Ona ta mezera není nic hrozného, ale přesto tam jazykem pořád šťouráme a odvádí to naši pozornost. Nechci dělat laciné analogie, ale s rouškou je to podobné. Já jsem nebyl pro to, aby žáci měli při výuce roušky. Je to něco, co nám na ten obličej nepatří a nejsme na to zvyklí. Pro výuku není rouška z psychologického hlediska vhodná a ani šťastná. Ona tu výuku komplikuje.

Poradil byste rodinám, jak se s celou extrémně náročnou situací nejlépe vypořádat?

Obrázek
maminka s dcerou

Na to není jednoduchá odpověď. Když máte tři děti, dva notebooky, rodiče musí pracovat, často přes ten samý notebook. Škola je on-line od devíti a třikrát do týdne, tak jak to vůbec zvládnout? Já bych nerad dával nějaké knížecí rady, které běžná rodina nemůže naplnit. Když to jde, tak bych doporučoval držet podobný režim jako je ve škole. Ale ono to častokrát nejde, protože na to musí být rodiče k dispozici, jenže sami častokrát musí jít do práce. Pokud zjistíme, že doba, kdy děti zůstanou doma bude delší, tedy ne oněch slibovaných pár týdnů, tohle bych nedoporučoval.

Když člověk chodí do práce a děti do školy, mají všichni nějaký rytmus a nějak všichni fungují. Nemusí být vždycky spokojení, ale určitá jistota to je a přijmeme to. Tento rytmus dává lidem pocit bezpečí. Škola dětem a potažmo i rodinám strukturuje život a dává životu určitý řád. Nechme teď stranou, jestli se nám to líbí nebo nelíbí, ale my onen řád potřebujeme. A teď najednou jsme v ne-řádu. Proto bych doporučoval držet se dál nějakého systému, obvyklých činností v obvyklou dobu. Nemyslím vstávat brzy a začít v osm ráno s matematikou a za hodinou s češtinou, ale dopoledne se prostě učíme. Děláme třeba dvě hodiny školu, ale každý den a pravidelně. Je tu velké ale. V některých rodinách toto zkrátka nejde realizovat. A také u některých dětí. Dokud chodí do školy, nezjistíme, že jim například výuka v dopoledních hodinách nevyhovuje. Ukáže se, že je pro ně nejlepší pracovat například od tří do pěti. Pokud tohle tušíme, pak bych ten režim klidně změnil. Když si řekneme, co všechno má dítě udělat, a už s ním máme zkušenost, že to splní, tak ať si to samo udělá, kdy chce. Jednoduše: „Tak co tě dneska čeká. Pojďme se na tom domluvit. Je to tohle, tohle a tohle.“ Důležité je alespoň na začátku dětem jejich povinnosti připomínat. Také je dobré je povzbuzovat. Odpověď je, najít pro každou rodinu přijatelné východisko. A když to jde, držet se v určitém školním režimu dál.

Ale když by nouzový stav trval dál, třeba více než dva týdny, tak si musí najít rodina svůj vlastní řád, který nemusí být přesně jako onen zažitý řád školní. Ať už to bude dělání školních povinností večer nebo jiný časový režim, který si rodina nastaví. Jde o to, aby v tom bylo dětem a pochopitelně i rodičům dobře. To může být cesta, jak tuto náročnou a určitě vyčerpávající situací zvládnout.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

Autor/ka
PhDr. Václav Mertin

Absolvent oboru psychologie na Filozofické fakultě UK působí v současné době jako zástupce vedoucího katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zaměřuje se na obecnější otázky uplatnění psychologie ve školství, individualizace vzdělávacího přístupu k dětem, poruchy učení a chování, vstup dítěte do školy, domácí vzdělávání, poradenství pro rodiče. Aktuálně je členem pracovní skupiny, která připravuje návrh na uzavírání smluv o chování dětí mezi školami a rodiči. Je autorem řady odborných i populárních publikací.

Odborná knihovna:
Články:
Distanční vzdělávání